Krásné a jednoduché začátky

     Se zmuchlanou jízdenkou jednoho autobusového dopravce stepuji před dveřmi a ptám se, kdy že tam dojedem. No někdy ráno, odpovídá řidič konkrétně a háže můj giga kufřík do útrob autobusu.

   Maminka s vyděšeným výrazem a slzami na krajíčku, nahlas komentuje počet černochů, jedoucích se mnou a radí mi, ať si sednu hned za řidiče. Ano, trapas hned na začátku. Nastupuji dovnitř. Zvoní telefon, asi 20 sekund po rozloučení mi maminka volá, že jí chybím.

    V autobuse s prchavou wifi čtu oficiální erazmácké články svých kolegů. Usínám u nich nudou. Jasně bylo to super a každej by měl jet. Nic jinýho mi to nedalo.

Vzhůru do neznáma!

A tak se nějak stalo, že je zase leden a já zase jedu na Erasmus!

     Protože historie se opakuje, opět po silnici táhnu šíleně těžký loďák. Je naprostá tma. Nemám ponětí, kde se pod tou vrstvou sněhu ukrývá chodník. Proč se nevyrábí kufry s lyžemi? Roztřesenou rukou lovím smártfoun. Od té doby, co jsem kdysi dávno zaměnila konečnou tramvaje ve Starém Lískovci za nádraží v Krpoli, používám pro jistotu mapy. Několikrát mě zachránili. Například od bezesné noci v Helsinkách, ztracení v lese v Laponsku a nalezení Eiffelovky.

:) kufřík téměř v závěji

        Ve tři ráno na pátý pokus otvírám dveře malinkého hotelového pokoje. Sprcha a spát. Dopoledne se kochám hustě zasněženým městem a taxíkem mířím na kolej. 

     Na recepci čekám pouhých čtyřicet minut. Už je to tu. Značně primitivní francouzštinou oznamuji, že jsem teda tady. Personál na mě nevěřícně zírá. Vytahuju dva palce tlustou složku s bilionem dokumentů. Prý mi chybí ještě jeden. Chce se mi brečet. Vysvětluji jim, že ho nemusím mít a dokládám naši emailovou konverzaci. Volají nadřízeného. Za mnou se táhne fronta dlouhá, jak na ženské záchody.

     Za dalších čtyřicet minut mi slavnostně oznamují, že mám vše potřebné a můžu být tedy ubytovaná. Jsem na sebe opravdu pyšná, já to dokázala! Paní za pultíkem se na mě usmívá. Já se usmívám. Sluníčko vylézá.  Cítím se jako král světa.“Slečno, já se jen podívám, jestli máme vůbec volný pokoj.“ A já dostávám infarkt. Vive la France!

     Zhruba po třech měsících, kdy jsem netušila, jestli budu spát na koleji nebo pod mostem, stojím ve svém novém pokojíku. Nějak mi nevadí ty šedé popraskané zdi, zaschlý kečup na poválečné lednici. Ani to, že záchodová mísa žije svým vlastním životem. Z míry mě přeci nevyvede, že nějaký "žénius" vyrobil sprchový kout ze dřeva a já si mohu podezíravě prohlížet třísky obalené plísní více než sto let starej sejra.

Pokoj je renovovaný, to se hned pozná...

     Vytahuju mobil, do ruky beru kávu a otvírám okno. Volám domů a sedám si na parapet. Kávu pokládám na schody. Můj pokoj je sice v prvním patře, ale i tak okolo okna procházejí ostatní studenti s pytli odpadků a vesele mě zdraví. Jsem unavené, ale šťastná. Schodiště nevnímám, kochám se parčíkem s obrovskou borovicí a malým zámečkem přede mnou.

Pozitivní myšlení! ⇫ (:

Od nervů pomůže zákusek :D