Poprvé

"Jsou jich už miliony. Miliony výměnných studentů programu Erasmus. Jsou natěšení a z velkorysé nabídky si vybírají svoji vysněnou zemi. Procházejí výběrovým řízením, testují a prokazují své znalosti, aby se nakonec stali tím jediným vítězem – vybraným studentem. Setřou krůpěje potu, už zas konečně můžou spát, vždyť už to mají v kapse. Na email jim přijde slavnostní nominace, cítí se jako králové vesmíru. Vše je růžové, jako první měsíc nové lásky.“

     Chlubím se doma, kamarádům i v dobře placené práci, kterou budu muset opustit. Vše si začínám barvitě představovat. Vidím se, jak plynulou angličtinou diskutuji s místními studenty a usrkávám své oblíbené kafé.

     Rodiče se dmou pýchou, jen maminka se trošičku obává, jak si zvládnu sama prát, a konečně zjišťuje, co je to ten Skajp.

     Začíná nový semestr, hlavou se mi honí, jak to v zemi plné pitomců ještě nějak překlepu. V zahraničí to přece funguje líp!

     Nu a jak to tak u mě výjimečně bývá, nestíhám. A co? Těch pět set tisíc formulářů, potvrzení, výpisů a ostatních pekelných úpisů. Vše samozřejmě musí být potvrzené, průměrně třemi lidmi. Tak zjišťuji, že máme na škole cosi jako Centrum zahraniční spolupráce. Ne že bych tušila, že něco takového existuje nebo kde to vlastně je.

Prej je to Centrum někde pod Špilasem

     Ti šťastnější mají koordinátory svého pobytu trošku akční. Takže mi dokonce i odepíšou a odpoví, někdy i na půlku otázek na které se ptám. Všichni mi od začátku samozřejmě posílají „linky“. Co nejvíc, protože informací je tolik, že se až divíte, kdo může vymyslet takovou hromadu pitomostí.

      Samozřejmě každý link obsahuje ještě další tři linky s dalšími informacemi, jejichž přehlédnutí bude stát větší část nervů nebo peněz nebo času či hysterických záchvatů a v nejlepším případě mix všeho.

     Nikdy byste nečekali, kolik volna mají akademičtí pracovníci. No a tak všechny smlouvy a potvrzení dělají různí lidé a ti po dovolené se pak strašně diví, kdo že vám tady tu blbost schválil.

     Po asi dvou měsících psaní milionů emailů a neustálých návštěv všech studijních departmentů přichází ta nejpalčivější otázka. Co si zapsat? Termín odeslání Learning Agreementu mi dýchá na záda, a já zjišťuji, že se předměty tak úplně neshodují s mým studijním plánem. Následují další bezesné noci a kila sežrané čokolády.

     A je to tu, cítím se mírně na pokraji sil, všechny dokumenty jsou tam, kde mají být, všechny předtermíny zdárně uhádány.

     S nadějí v srdci si hledám ubytování a dostávám tutora. Rodiče brečí, sourozenci brečí, prarodiče nechápou, proč vůbec někam jedu, kamarádi přibalují dva litry slivovice a najednou nějak stojím s neskutečně težkejma kuframa na letišti.

      V letadle brečím já.

     V cizí zemi, nikomu nerozumím. Tutor na mě nemá čas. Zjišťuji, že nejhorší prokletí lidstva je sdílet kuchyň. Škola není tak moderní, jak to vypadalo na fotkách. Místní studenty nezajímám. Na studijním zjišťuji, že potřebuji další kopu potvrzení. A ta káva se nedá pít!

#maytheErasmusbewithyou

Pro všecky blázny s cestovatelskou duší a náchylností k sebepoškozování

Na Erasmus jet prostě musíte!!! Ono Vás totiž potom něco jen tak nerozhází a nevyvede z míry. Stanete se otevřenější empatičtější a milejší bytostí. Naučíte se mnoho nových věcí, jak ve škole, tak s kamarády, a že jich budete na konci mít! A nikdo Vám už asi jen tak nedá peníze za to, že někde studujete.

Všechny ledy jednou povolí, jen se nevzdávej