Stojím v Lidlu u regálu s konzervama a neskutečně
se řehním. „Ceci“ píše se na plechovce, která má ukrývat cizrnu. Jsem už od
rána přepnutá do infantilního módu, protože mají přijet mí rodiče. Pět měsíců
jsem jejich starostlivé xichtíky vídala jen na Skypu. Konzerva stojí čtyři eura
a jako správné socce mi to přijde moc.
 |
| Parčík |
Zelené stromy a šťavnatá tráva se mísí s velkým finským sluncem, jdu pomalu parkem domů. Domovem myslím tu prdi mejstnost o rozloze 15m2, kam se kupodivu vejdou i tři lidi. Samozřejmě na zem a s kuframa tarasící všechny únikové východy. Ani do koupelny se nemá smysl zavírat, slyšet je prostě vše.
Muhi má dnes narozeniny, takže se přirozeně chystám místo dortu
udělat kýbl humusu. Nakonec nakládám cizrnu, kterou mi dovezla sestra
z ČR, a pečlivě čtu haldu receptů. Poprvé za svůj Erasmus budu mít k dispozici
všechny suroviny.
Dokonce spoluvlastním asi dvacet let starý mixér, který jsem
se svými brazilskými děvčaty pořídila v sekáči za pět euro. Do smrti
nezapomenu na Luisu, strkající ho uprostřed přeplněné prodejny s oblečením
do zásuvky a radostně portugalsky řvoucí, že opravdu funguje. Nutné to samozřejmě
nebylo, příjemný zvuk připomínající startování Apolla 11 byl slyšet až ven.
 |
| Kýbl humusu |
Humus je hotový, jen jsem mírně neodhadla jeho množství, myslím, že postačí na měsíc života celé koleji. Oblíkám na sebe šedou mikinu, dávám kafé a běžím na autobus. Na hlavním nádraží vyhlížím vlak z Helsinek. Už je vidím. Rodiče vystupují z vlaku. Škrtí mě v objetí a s nadšením konstatují, že jsem zhubla. Vedu je na hotel. Teda spíše jak zjišťujeme do malého, značně omšelého bytu. Tatínek je naštvaný a směsicí angličtiny, francouzštiny a španělštiny se ptá recepční, proč nefunguje světlo v koupelně. Maminka vybaluje dva litry slivovice a šest lahví Bohemky. Chtěla bych vidět výrazy celníků při skenování kufrů.
Nechávám rodiče svému osudu a jdu zpátky na kolej. S kamarády
mažeme na chleba uleželý humus a zdobíme kuchyňku vystřiženýma srdíčkama.
Náš Syřan, zabalený od hlavy až k patě, na léto venku
nehledě, přichází. V ruce drží pánvičku a v pytlíku své oblíbené
mražené kuře. Překvapení se povedlo. Sedáme na linku a připíjíme si
pomerančovým džusem. Jsem na sebe neskutečně pyšná. Napjatě čekám na reakci
toho syrského milovníka cizrnové pochoutky.
Muhi odkládá nakousnutý chlebíček a říká, že jsme teda mohli
koupit lepší. Všichni mlčí a čekají na moji reakci. Začínám řvát, že jsem se s tím dělala celé dopoledne, suroviny jsem sháněla dva měsíce a navíc je dělaný s láskou! Muhimu se na plešce začínají objevovat krůpěje potu a opatrně mi vysvětluje, že by se s takovou kravinou nikdo v Sýrii nedělal,
prostě ho kupují hotový. Sesedá z linky a s úsměvem mi oznamuje, že
ta okurka je výborná a že si jde udělat kuře.
Po dvou týdnech cpaní humus každému, kdo prošel okolo mých dveří, jsem ho znechutila asi půlce Evropy.
Věnováno nadšeným konzumentům mých výtvorů ;) (E, L, M a J) :D
 |
| Díky rodičů, jím jednou zas jak člověk :D |
Komentáře
Okomentovat